Střelné zbraně rámují život lidstva a stěžejní roli sehrály během řady historických milníků. Jaké byly jejich fascinující dějiny?
Co je to střelná zbraň
Střelná zbraň je definována jakožto zařízení, které vysílá hmotné projektily na cíl. Jejím stěžejním záměrem je tento cíl zničit anebo poškodit. Střelné zbraně můžeme členit na mechanické, plynové či palné střelné zbraně.
Rané počátky střelných zbraní sahají do paleolitu
Zpočátku sloužily zbraně člověku především k obraně nebo k lovu kořisti. Prakticky tak zajišťovaly základní existenci lidského rodu. Kořeny prvních zbraní sahají už do období pravěku. Na úsvitu dějin se začínají objevovat zbraně z kategorie mechanických. Což jsou ty u nichž je jejich funkce odvozena od okamžitého uvolnění nahromaděné mechanické energie. Do těchto stále značně primitivních počátků lze zařadit především luky a oštěpy. Oštěp se stal dokonce nejznámější a nejúčinnější zbraní pravěku. A to především proto, že umožnil komfortnější a bezpečnější boj na dálku. Zmenšení oštěpů vedlo k dalšímu rozvoji této sféry.
Důležitých krokem ve vývoji střelných zbraní se následně stal i vrhač oštěpů nazývaný atlatl, který se užíval mezi Aztéky, nebo woomera, což byl vrhač používaný australskými domorodci. Ten doznal značné obliby především v éře pozdního paleolitu (například magdalénienská kultura v období 17 000 až 11 000 let př. n. l.) Má podobu páky prodlužující asi o 50 až 60 cm ruku lovce. Dalším důležitým náčiním této doby je luk. Nejstarší jednoznačný důkaz použití luku představují zhruba 12 000 let staré šípy z města Stellmoor. Nicméně podle některých zdrojů lze vynález luku a šípu datovat již do etapy paleolitu, dovozuje se, že se tak mohlo stát v Africe v období před 40 000 až 50 000 lety.
Chcete si vyzkoušet střelbu z luku? Můžete a to dokonce na více místech v ČR! Více o střelbě z luku
Starověk přináší mistrovské zdokonalení luku
Historikové soudí, že k prvnímu výstřelu z luku dospěl člověk patrně náhodně. Následně intenzivně pracoval na dalším zdokonalování této zbraně. V době bronzové a později železné představovaly již luky a šípy skutečně mistrovská díla. V antice pak oštěpy poněkud ustoupily do pozadí, oblibu si získala spíše kopí. Takto se označuje dlouhá bodná zbraň, která se používala k lovu i k boji.
Z prvních mechanických střelných zbraní se také objevují katapulty. Takto se nazývá válečný stroj, který využívá torzní moment zkroucených lan a šlach k výstřelu většího projektilu. Obvykle se používaly kameny či jiné předměty schopné napáchat určité škody. Výraznou oblibu si již během starověku získal i prak. Ve starověku i středověku se odstředivý prak běžně používal jako zbraň v masovém měřítku. Šlo totiž o populární vynález mezi chudými, svůj význam však měl i v armádní výzbroji. Nejvýraznějšího uplatnění pak doznal v době antiky, v řeckých a římských armádách.
Jaké zbraně se používaly ve středověku
I ve středověku pokračovala značná obliba luku coby velmi obávané zbraně. Proslulí jeho vynikajícím používáním byli zejména Angličané a Velšané. Podle novodobých poznatků dnešních archeologů mohl anglický dlouhý luk vyvinout vystřeleným šípem dokonce takovou razanci, že byla srovnatelná s dnešními kulkami. Středověký luk se zpravidla vyráběl z tisového, nebo jasanového dřeva, tětivy pak ze šlach nebo konopných či lněných vláken.
Zásadní roli ve středověkém válečnictví pak sehrála kuše neboli samostříl. Jako jediná totiž na dálku dokázala zneškodnit rytíře v kroužkové zbroji a zabíjela tiše a rychle. Tento typ zbraně vystřeluje mechanickou silou speciální šípy s kovovými hroty nebo kratší a těžší šipky. Nedílnou součást této zbraně tvoří lučiště a na něj přivázaná tětiva. Lučiště se zpočátku vyrábělo ze dřeva, nejčastěji dubového či ebenového. Ve středu anebo celé se ovíjelo březovou kůrou, šlachami či kůží.
Chcete si vyzkoušet střelbu z kuše? Můžete! Více o střelbě kuší v ČR
Jak vznikly palné zbraně
Pod pojmem střelná zbraň si pak v dnešním slova smyslu spíše vybavíme tu z kategorie zbraní palných. I tento typ si pak pochopitelně prošel zajímavým vývojem od poměrně těžkopádných vynálezů k velmi účinným zbraním. Prvopočátky této dějinné etapy jsou neodmyslitelně svázány především s vynálezem střelného prachu. Tímto termínem se označuje směs jemně mletého draselného ledku neboli dusičnanu draselného, dřevěného uhlí a síry. Obvykle v poměru 75 % ledek, 10 % síry a 15 % dřevěného uhlí. Stalo se tak zásluhou čínských alchymistů již okolo roku 850 n. l. Někteří historikové však uvádějí jako domovinu tohoto vynálezu Indii. Ve 14. století se dostal střelný prach do Evropy a již od konce 14. století se pak objevily i první palné zbraně.
Pradědečkem pozdějších palných zbraní se stalo dělo. To mělo podobu roury vyrobené ze ze železa, později z bronzu nebo litiny. Ta byla na jednom jednom konci uzavřena a pod pravým úhlem se vyvrtal otvor, jimž bylo možné vsunout rozžhavený drát, a tak zapálit náplň uvnitř. Nejstarší ruční zbraň datují současné zdroje zhruba do roku 1350. Zpočátku se objevovaly hlavně píšťaly a hradební pušky sloužící k obraně opevněných míst.
Palné zbraně přelomu středověku a novověku jsou spjaty s husitstvím
České země byly dokonce jedním z prvních míst, kde vznikaly palné zbraně. Dokládá to například nalezený fragment hákovnice, což byla nejstarší palná zbraň používaná husity. Ti ale palných zbraní využívali hned několik!
Hákovnice
První písemná zmínka právě o použití hákovnic na českém území pochází již z roku 1469. Tímto termínem se označuje těžká ruční palná zbraň. Byla využívána, jak už bylo naznačeno, v Čechách během husitských válek, nicméně úspěšného rozšíření doznala i do dalších zemí středoevropského regionu. A to i navzdory tomu, že nebyla příliš přesná z hlediska střelby. Hákovnice se opíraly o pevnou podpěru (trojnožka, hradby, vůz,…) pomocí dolního výstupku neboli háku kvůli silnému zpětnému rázu. Díky použití háku se nazývaly hákovnice.
Tarasnice
V českých zemích se následně na přelomu středověku a novověku se objevují díky husitskému hnutí i četné další zbraně. Tou další je i tzv. tarasnice. Takto se označuje druh stacionární palné zbraně typické pro 15. století a určené především pro přímou střelbu. Předpokládaný účinný dostřel byl tehdy asi 250 až 300 m. Stejný termín se však používá i v kontextu moderních přenosných zbraní se střelami na reaktivním principu, které jsou určeny pro likvidaci pevných krytů nebo obrněné techniky.
Píšťala
Rozšířenou se za husitských válek stala i tzv. píštala. S hudební produkcí však nic společného neměla. Šlo o ruční palnou zbraň vybavenou krátkou železnou hlavní s tulejí. Držela se v levé ruce, pravou rukou se po nabití zapaloval doutnák a k výstřelu došlo cca za 2 vteřiny. Nabíjení bylo poměrně jednoduché, zepředu se vložil střelný prach, poté železná nebo olovněná kule mnohdy doplněná o ucpávku, která zlepšovala přesnost. Na 25 m se s ní dala trefit postava což je na danou dobu poměrně slušné. O mířenou střelbu ale v této době příliš nešlo, střílelo se zkrátka do davu. Výhodou píšťaly byla především její jednoduchost, jak na samotnou výrobu, tak i ovládání. Po krátkém zaškolení s ní mohl střílet v podstatě kdokoli. Zajímavostí která nás může těšit je, že původ slova pistole, jakkoli některé výklady pracují s tím, že vychází z francouzštiny či italštiny, ve skutečnosti odkazuje právě na husitskou píštalu.
Jak pokračoval novověký vývoj zbraní
Zpočátku se zbraně nabíjely hlavní zepředu, těm říkáme předovky. Později se začaly objevovat primitivní zadovky s komorou vzadu. Problémem zadovek však byla jejich netěsnost, která se v průběhu několika řešila různými způsoby. V 15. až 16. století se také objevují první mířidla a ke konci 16. století dokonce jednoduché pojistky, které například otočením o 180 stupňů zablokovaly spoušť.
Zvyšování přesnosti a spolehlivosti střelby
Rok 1520 přináší první výrobu zbraní s tzv. drážkovanou hlavní, které se masově začaly využívat ale až v 19. století. Dosud se využívaly především zbraně s hladkou hlavní a doutnákovým zapalovacím systémem.
Doutnákový zámek
Zbraně s hladkou hlavní a doutnákovým zámkem byly značně těžkopádné. Nutné bylo kvůli nemalé hmotnosti užít opěrnou vidlici. Na svou dobu však vynikaly přesností i dobrým dostřelem, který se oproti starším typům zvýšil až na dvojnásobek, tedy kolem 200 m. Šlo zejména o Arkezuby a Muškety. Ve stručnosti lze říci, že v 16. století se s délkou a typem hlavní hodně experimentovalo po celé Evropě. Později se objevily tendence k tomu zbraně zkrátit a odlehčit. První typy vzhledem ke své značné robustnosti totiž pochopitelně nebyly nijak praktické zejména při jízdě na koni. Dalším značným nedostatkem bylo i použití doutnákového zapalovacího systému. Ten byl značně nespolehlivý, mohl se samovolně vznítit, ale hrozilo i nežádoucí uhašení v okamžiku, kdy byla zbraň zapotřebí. Značným „nepřítelem“ těchto prvních typů byl déšť i vlhké počasí.
Kolečkový a křesadlový zámek
Zapalování ohně pomocí křesání kamene o ocílku bylo známo již v době doutnáku. Na přelomu 15. a 16. století se sice objevil zámek kolečkový, nicméně začátkem 16. století jej vytlačil jednodušší a také levnější křesadlový západkový zámek. Vznikla jich hned celá řada, dělí se standardně na zámky baltské, holandské, španělské, francouzské a švédské. Ovšem kolečkové zámky se paralelně s křesadlovými používaly až do 18. století.
Přelom 17. a 18. století pak do historie vývoje zbraní přináší vícekomorové zbraně s jednou hlavní a křesadlovým zámkem, které se nazývají revolvery. První použitelné revolvery si pak nechal patentovat americký vynálezce a průmyslník Samuel Colt. A jeho jméno se pak stalo prakticky synonymem pro tento druh zbraně. Samuel Colt si přitom kladl za cíl mimořádně smělý záměr sestrojit zbraň schopnou vystřelit pětkrát nebo šestkrát. To bylo tehdy považováno doslova za nemožné. I přestože dnes víme, že na obdobném principu se objevily revolverové pušky již v 16. století.
Větrovky
Zajímavým typem zbraně 18. století byly větrovky, které využívalo rakousko-uherské vojsko. Fungovaly na jednoduchém principu – stlačeného vzduchu v mosazné nádrži, která byla součástí pažby. Velkou výhodou byla rychlost opakované střelby (až 50 ran), ale kvůli časté netěsnosti se příliš neosvědčily.
Jen pro zajímavost: Nejstarší dochovaný revolver nepochází překvapivě z Ameriky, nýbrž z Norska! Vyroben byl pravděpodobně v Německu v několika kusech již v roce 1597.
Jaký byl vývoj od 19. století k současnosti
Významným posunem se stal vynález tzv. španělského zámku. A to prakticky až do doby než byla začátkem 19. století objevena perkusní zápalka. Ta slouží k zažehnutí výmetné náplně palné zbraně s perkusním systémem zážehu. Doslova rozmach zažila sféra zbraní během 20. století. Dáno je to hlavně notným technický posunem ve století předešlém. To přineslo celou řadu objevů ve oblasti elektřiny, parního stroje a později spalovacích motorů. Vývoj se tak dotkl jednoznačně i zbraní střelných. A nemálo k tomu nakonec přispěly i obě světové války.
Jen pro zajímavost: Americká armáda v této době předělala téměř všechny zbraně ve svých skladech na perkusní, kdežto vojska v Evropě perkusní zbraně do výzbroje zařazovala postupně v rámci několika let.
V první válce se samozřejmě používala i řada zbraní, které tehdy patřily k již „osvědčeným“, jako byla například ruská opakovací puška Mosin model 1891. Válečné poměry si však také vynutily vývoj nových kulových zbraní. Důvodem byla jednak snaha o vysokou účinnost, ale také schopnost produkovat v rámci jednoduchého konceptu vysoké množství zbraní. Zcela zásadní vliv na dění na válečných polích první světové války měly kulomety. Ty se staly prakticky symboly válečné vřavy té doby. Evropské armády s nimi tehdy ještě neměly příliš zkušeností, masivní nasazení bylo zatím pomyslným polem neoraným.
V dějinách zbraní existují prakticky nesmrtelné druhy zbraní, které prošly dokonce oběma světovými válkami. Za všechny lze jmenovat například samonabíjecí pistoli ráže .45 ACP známou pod označením Colt 1911, kterou měli vojáci v oblibě pro její spolehlivost. Proto se objevila se ještě i v korejské válce a válce ve Vietnamu. Druhou světovou válku lze označit za patrně nejděsivější konflikt v dějinách lidstva. K její ničivé pověsti bezpochyby přispěla i řada zbraní. Vojáci během ní v rukách třímali například Kulomet MG-42, Samopal M3 nebo pušku Lee-Enfield.
Chcete si některé z jmenovaných zbraní či jiné vyzkoušet? Můžete ve všech krajích ČR! Více o zážitkových střelbách
Historie střelných zbraní – použité zdroje:
vut.cz/www_base/zav_prace_soubor_verejne.php?file_id=192290
is.muni.cz/el/1422/podzim2008/MVV798K/um/6371291/Zbrane_ve_stredoveku.pdf